Achilles a želva

Osvícenské narativy pokroku a opoždění

Abstrakt

S rozšířením ideje kontinuálního pokroku lidstva na konci 18. století se v osvícenském myšlení objevila komplementární představa o fázovém opoždění kultur. Zatímco některé kultury bylo možné chápat jako archaické a identifikovat je se staršími „epochami lidstva“, jiné vystupovaly jako obzvláště moderní, tedy na špici pomyslného vektoru kontinuálního pokroku. Tato studie si klade otázku, kdo a jakým způsobem tyto narativy v osvícenské společnosti českých zemí vyprávěl a jakou měly funkci v „opožděných kulturách“. Na příkladu historiků, statistiků a veřejně činných intelektuálů popisujících kolem roku 1800 kulturní diference střední Evropy, M. A. Voigta, F. A. Pabsta, L. Zehnmarka, M. A. Gotsche a F. Kindermanna, zkoumá vznik oněch narativů opožděnosti a jejich roli v české společnosti. Dochází jednak k závěru, že se do role „opožděných“ kultur aktivně vepisují sami jejich zástupci, jednak že se tento model zakládá na přijetí specifického režimu časovosti, který je samotný možné nahlížet jako předmět kulturního transferu (jedná se tedy o kulturní transfer modelu kulturního transferu). Právě tato posledně zmíněná okolnost nabízí v závěru studie hypotetickou možnost emancipace vůči mocenským asymetriím, jež vyplývají z komplementárního vztahu narativů pokroku a opoždění.