Jiří Mareš jubilující

V letošním roce oslavuje neuvěřitelné 80. narozeniny profesor PhDr. Jiří Mareš, CSc., významný český vědec a vysokoškolský pedagog, známý v pedagogice, pedagogické psychologii a sociální medicíně. V těchto oborech snad není jediného výzkumníka, který by neznal jeho práce.

Odborný rejstřík Jiřího Mareše a jeho publikační seznam svědčí o neobvyklé rozklenutosti a tematické šíři. Stručně v přehledu lze uvést, že v pedagogice a pedagogické psychologii se zabýval komunikací a interakcemi v edukačním prostředí, styly učení žáků i vysokoškolských studentů, sociálním klimatem školy a třídy, učitelským pojetím výuky a žákovým pojetím učiva. Je uznávaný jako autor relevantních přehledových a metodologických studií, iniciátor obohacování inventáře výzkumných nástrojů, objevitel a protagonista „vynořujících se“ témat, znalec odborné terminologie a iniciátor diskusí, např. o standardu přípravného vzdělávání učitelů či o hodnocení vysokoškolské výuky studenty. V medicínské oblasti se zaměřuje na komunikaci mezi pacientem a lékařem, zabývá se pacientovým pojetím nemoci a zdraví, strachem a bolestí u dětských pacientů a zvládáním zátěžových situací u zdravotníků. Jeho velkým tématem je kvalita života dětí a dospívajících i specifických skupin populace, včetně seniorů a pacientů s frekventovanými nemocemi a obtížemi.

V každé oblasti, kterou se zabývá, publikuje Mareš zásadní studie, jeho práce mají ohlas a následovníky.[1] Na svém účtu má více než dvě desítky monografií, téměř tři stovky časopiseckých studií, kapitol v knihách, příspěvků ve sbornících a dalších publikací. Jeho díla, zejména Pedagogická psychologie (Mareš, 2013a, 704 stran!), knihy o pedagogické komunikaci (Mareš & Křivohlavý, 1995) a stylech učení (Mareš, 1998b) spolu s knihami o dětské bolesti (Mareš a kol., 1997) a posttraumatickém rozvoji člověka (Mareš, 2012) patří dnes už do zlatého fondu ve svých oborech.

Jiří Mareš je také známý svými aktivitami ve vědeckých společnostech, radách a odborných grémiích. Je aktivním členem Českomoravské psychologické společnosti, Asociace školních psychologů, Společnosti pro výchovu a Společnosti pro studium a léčbu bolesti České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Byl spoluzakladatelem České asociace pedagogického výzkumu, v níž se výrazně angažuje tři desetiletí, v roce 2019 mu bylo uděleno čestné členství. Aktivně vystupuje ve vědeckých radách, je členem vědecké rady Lékařské fakulty UK v Hradci Králové, Pedagogické fakulty UK v Praze, Fakulty sociálních studií MU v Brně, Výzkumného ústavu dětské psychologie a patopsychologie v Bratislavě, pracuje v několika oborových radách. Je dlouholetým členem výkonné redakční rady časopisu Pedagogika a patří k jeho častým přispěvatelům, působí v redakčních radách časopisů Školský psycholog a Ošetřovatelství.

V odborné komunitě je pověstný bystrými postřehy a kritickými komentáři založenými na hlubokých znalostech a výzkumných zkušenostech. Ty uplatňoval i jako vedoucí pracovní skupiny pro pedagogiku, psychologii a kinantropologii Akreditační komise ČR. V ní se mu mj. podařilo iniciovat a díky osobní angažovanosti prosadit akreditaci oborových rad v didaktikách a vytvořit minimální standard přípravného vzdělávání učitelů s poměrným zastoupením oborového, pedagogicko-psychologického a praktického komponentu.

Obraťme nyní pozornost k běhu života jubilanta. Jiří Mareš se narodil 3. srpna 1942 v Praze, avšak velký díl jeho osobního i profesního života je spjatý s východočeskou metropolí Hradcem Králové. Školní léta prožil v době, kdy české školství procházelo bezprecedentními změnami po Nejedlého reformě a dalších opatřeních, která následovala v 50. letech, kdy se měnila délka školní docházky a struktura vzdělávacího systému, redukoval se obsah a posilovaly ideologické aspekty výchovy budoucích občanů socialistického státu podle sovětského vzoru. Podobně jako jeho vrstevníci nastoupil Jiří Mareš ještě do první třídy národní školy, povinnou školní docházku končil závěrečnými zkouškami na osmiletce, která se – ač poskytovala v dnešním pojetí základní vzdělávání – nazývala osmiletou (nižší) střední školou. Po maturitě na jedenáctileté (vyšší) střední škole a vojenské službě vystudoval Pedagogickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, obor matematika – výtvarná výchova. Zatímco matematika mu byla dobrým základem pro pozdější výzkumnou činnost, výtvarničinou se Jiří, podle svých vlastních slov, nikdy profesně nezabýval, nestala se ani jeho koníčkem. V jeho bibliografii však najdeme práce, které se zabývají využitím dětské kresby v pedagogické psychologii (Mareš, 1998b, 2002, 2007, 2011).

V srpnu 1968 prošel Jiří Mareš úspěšně konkurzem do Laboratoře programovaného učení v Pedagogickém ústavu Jana Ámose Komenského (PÚJAK) Československé akademie věd. Stal se aspirantem, což byla tehdejší forma vědecké přípravy, nynější doktorské studium. Jeho školitelkou byla přísná Dana Tollingerová. Absolvoval v oboru psychologie a získal titul kandidáta věd. Už v 70. letech začal publikovat v problematice pedagogické komunikace a školní úspěšnosti žáků. Zaujaly ho západní diagnostické metody i progresivní sovětské teorie optimalizace vyučovacího procesu. Spolupracoval s oddělením pedagogické psychologie PÚJAK, zejména se Zdeňkem Helusem a Václavem Kuličem, s nimiž také publikoval (Helus et al., 1979a, 1979b), a to i po odchodu do Hradce Králové, kde založil rodinu a získal zaměstnání na Lékařské fakultě UK, na níž – v Ústavu sociálního lékařství – působí dosud.

Je obdivuhodné, jak se mu podařilo pokračovat v pedagogicko-psychologických výzkumech a etablovat se záhy i v jiném oboru, sociální medicíně. Této kombinace dokázal vhodně využít k interdisciplinárnímu propojování (Mareš, 2000a) nebo srovnávání obdobných fenoménů ve vzdělávacím a zdravotnickém prostředí, např. ve studiích zabývajících se kvalitou života, rozdíly ve zdravotním stavu žáků a jejich dopady na fungování žáků ve škole (Mareš, 2022). Zaujme i jeho sledování obdobných fenoménů ve školním a zdravotnickém prostředí, jako to provedl např. při analýze vztahu učitelů a zdravotníků ke změnám (Mareš, 2018a, 2018b). V každé oblasti hledá Jiří podněty a inspirace pro rozvoj té druhé (Mareš, 2000a, 2008) a rozvíjí mezioborový diskurz, např. v kapitole Medicínská pedagogika v Pedagogické encyklopedii (Krejčíková & Mareš, 2009) Stojí za zmínku, že pozoruhodná oborová symbióza se promítla i do odborné spolupráce v rodině. S manželkou, dětskou lékařkou, Jiří spolupracoval a publikoval ve výzkumech dětské bolesti (Mareš & Marešová, 2000a, 2000b).

Devadesátá léta, čas velkých společenských změn, zahájení vzdělávací transformace a otevření nových možností ve svobodném badatelském prostředí, přinesla relevantní změny také do profesního života Jiřího Mareše. Jako již zralý vědec středního věku se habilitoval a byl jmenován mezi prvními příslušníky své generace profesorem na Univerzitě Karlově v oboru psychologie. V té době zhodnocuje své dosavadní výzkumy a publikuje monografie ve svých hlavních tématech – komunikace ve škole a učební styly (Mareš & Křivohlavý, 1995; Mareš, 1998a). V jeho empirických výzkumech v tomto období dominují spíše medicínská témata bolesti a rozsáhlý výzkum kvality života v proměnách věku, zdravotní kondice jedince a péče o pacienta.

V první dekádě 21. století se věnuje intenzivně projektu sociálních opor u dětí a dospívajících. Vycházejí tři díly respektované publikace Sociální opora u dětí a dospívajících (Mareš et al., 2001, 2002, 2003), konstituující empiricko-badatelskou kulturu v oblasti dříve opomíjené, obohacující spektrum sociální, psychologické a lékařské pomoci. Dílo vznikalo v řešitelském kolektivu dvou desítek odborníků z univerzitních pracovišť, nemocnic a základních a speciálních škol. Ač nemělo své kmenové pracoviště, díky koordinaci a pečlivé redakci se „podařilo identifikovat jasné obrysy reálných možností účinného pomáhání na základě pronikavé reflexe určujících souvislostí“, jak konstatuje v recenzním posudku Helus (2002).

Neméně náročný byl projekt průniku do problematiky kvality života dětí a dospívajících, reflektované ve všech dílech publikace Kvalita života dětí a dospívajících (Mareš et al., 2006, 2007, 2008), který byl přínosem poznatkovým, teoretickým a zejména metodologickým díky zavedení u nás méně využívaných kvalitativních metod (ohniskové skupiny, případové studie). Problematika, nahlížena z různých aspektů, přinesla nové pohledy na kvalitu zdraví a posttraumatického rozvoje osobnosti.

Jako zkušený výzkumník si Mareš uvědomuje potřebu retrospektivní reflexe vývoje pedagogické psychologie a na prahu 21. století publikuje v Pedagogice velkou přehledovou studii (Mareš, 2000b, 2001a). Otevírá i další, netradiční témata, všímá si humoru ve vyučování (Mareš, 2001) či podvádění ve škole (Mareš, 2005).

Zvýšený zájem o metodologické problémy výzkumu inspiruje Mareše v následující dekádě k publikování zásadních textů k vytváření přehledových studií (Mareš, 2013c, 2013d) a tvorbě případových studií (Mareš, 2015), které se staly „povinnou literaturou“ nejen pro mladé výzkumníky.

Významnou oblastí odborného zájmu se již v 90. letech stala odborná terminologie. Spolu s Petrem Gavorou vydávají nejprve Anglicko-slovenský a následně potřebný Anglicko-český pedagogický slovník (Mareš & Gavora, 1999), který Jiří později doplnil slovníčky pojmů souvisejících s klimatem školy, kvalitou života či pacientovým pojetím nemoci.

Velký díl terminologické práce odvedl Jiří Mareš jako spoluautor Pedagogického slovníku, který poprvé vyšel v roce 1995 (Průcha, Walterová & Mareš, 1995) a zaznamenal opakovaná vydání, poslední, sedmé, aktualizované a rozšířené vydání z roku 2013 (Průcha, Walterová & Mareš, 2013) reaguje na vývoj v pedagogické teorii, výzkumu i vzdělávací praxi a politice.

Poslední tři dekády v odborné činnosti Jiřího Mareše představují také intenzivní participaci na vědecko-organizačních záležitostech a angažmá ve výše uvedených grémiích, vědeckých společnostech a konzultačních skupinách. V nich Jiří přináší nové podněty, založené na důkladném seznámení s trendy v zahraničí, s evidencemi o stavu v českém prostředí a potřebách praxe. Příkladem mohou být podněty pro studentské hodnocení výuky „dotažené“ až k manuálu pro jeho tvůrce a uživatele (Mareš, 2006) nebo pozornost věnovaná profesnímu uplatnění postdoktorandů (Mareš, 2013b).

Je ještě jedna důležitá oblast Marešova odborného přínosu. Jsou to jeho překlady a modifikace výzkumných a diagnostických metod a nástrojů, které publikoval a předložil k dispozici českým výzkumníkům. Jejich soupis představuje více než dvě desítky položek, mezi nimiž lze nalézt dotazníky ke stylu učení, k sociální komunikaci, k sociálním oporám. Frekventovaně jsou výzkumníky využívané dotazníky ke klimatu školní třídy (Mareš & Ježek, 2012), což je téma, kterým se Jiří zabýval dlouhodobě už od konce 90. let, kdy publikoval přehledovou studii (Mareš, 1998a), podobně jako diagnostika psychosociálního klimatu školy a jeho metodologická inventura (Mareš & Ježek, 2006).

V limitovaném rozsahu tohoto textu nelze zmínit všechna témata a publikace, kterými Jiří Mareš obohatil poznatkovou základnu pedagogiky, pedagogické psychologie a sociálního lékařství. Chci však zdůraznit, že jeho přístup ke zkoumaným problémům se vyznačuje důsledností, důkladností teoretické a metodologické přípravy a „dotahováním“ do pozice potenciální aplikovatelnosti, výzkumné replikovatelnosti a využitelnosti v praxi. Jiří píše také vysokoškolské učebnice a studijní texty pro lékařské fakulty a pro učitele (např. Čáp & Mareš, 2001).

Ráda bych připojila něco z osobních vzpomínek na dokreslení obrazu jubilanta.[2] S Jiřím jsme vrstevníci a známe se déle než půl století. Původně kolegiální vztah s léty přerostl v úctyhodné přátelství. Poprvé se naše cesty protly 13. srpna 1968 v konkurzu v PÚJAK na místo aspiranta v Laboratoři programovaného učení. Jiří suverénně vyhrál, zatímco mně bylo sděleno, že jsem sice uspěla jako druhá, ale vzhledem k tomu, že místo je jen jedno, byl přijat konkurent Mareš. Jako těšínské jablíčko mi tehdejší ředitel PÚJAK, František Malíř, nezávazně slíbil, že když bude někdy v budoucnu možnost vypsat aspiranturu v oboru pedagogika se specializací vyučování cizím jazykům, kde bych se lépe uplatnila, budu mít možnost se o aspiranturu ucházet, což se stalo o rok později. S Jiřím jsme se pak setkávali na seminářích a oficiálních celoústavních akcích i na neformálních posezeních mladých vědeckých pracovníků. Pamatuji si jej jako galantního a vtipného mladého muže, ochotného poradit a pomoci. On měl náskok, já se teprve orientovala a považovala jsem ho téměř za staršího bratra. První odborné sblížení nastalo díky našemu společnému zájmu o progresivní sovětskou pedagogiku a didaktiku, zejména o práce Babanského, jehož texty o optimalizaci vyučování jsme překládali; Jiří přeložil celou knihu, já několik článků. Došlo i ke společné práci, když jsme se sešli nad překladem textů ruského psychologa L. N. Landy, který vydalo SPN pod názvem Algoritmy a učení (Landa, 1973), ale protože autor brzy poté emigroval do USA, jeho práce nebyly žádoucí.

S Jiřím jsme se setkávali také na pravidelných československo-sovětských seminářích s pracovníky sovětské Akademie pedagogických věd a na česko-slovenských seminářích s kolegy z Ústavu experimentální pedagogiky Slovenské akademie věd. Tam bylo založeno dlouholeté přátelství a spolupráce Jiřího Mareše s Petrem Gavorou, s nímž jsem se já poznala už dříve jako aspirantka F. Malíře, který byl i Petrovým školitelem – ale to je už jiná historie.

Po mojí obhajobě disertace v roce 1975 už byl Jiří usazen v Hradci Králové, zatímco já jsem zůstala v PÚJAK. Vídali jsme se na inspirativních, odborně a lidsky vřelých setkáních v oddělení pedagogické psychologie vedeném námi oběma milovaným a obdivovaným guru Zdeňkem Helusem.

S Jiřím jsme se setkali znovu, již oba jako výzkumníci středního věku, v 90. letech, kdy jsme spoluzakládali Českou asociaci pedagogického výzkumu (ČAPV), a v letech 1992–1996 jsme oba byli členy výboru asociace. Jiří se aktivně zapojuje do odborné části programu kontinuálně. Konference ČAPV jsou jednou z příležitostí ke každoročním odborným i osobním přátelským setkáváním. V neoficiální části září Jiří jako výborný tanečník, kterého doprovází pověst zábavného společníka ukládajícího se ke spánku mezi posledními, pokud vůbec.

V době, kdy Jiří vedl pracovní skupinu Akreditační komise a já v ní pracovala jako člen, jsem měla možnost jej bezprostředně poznat také jako schopného manažera, přísného šéfa i obratného diplomata při vyjednávání s autory studijních programů, které vyžadovaly odstranění nedostatků. Vážím si i těchto pracovních zkušeností, získaných pod jeho vedením.

Co dodat? Milý Jiří, přejeme Ti do dalších dekád neutuchající vědeckou invenci, dobrou mentální kondici, zachování zdraví a hodně radostných chvil a zážitků v profesi i v osobním životě.

Eliška Walterová

 

Vybrané reference

Čáp, J., & Mareš, J. (2001). Psychologie pro učitele. Praha: Portál.

Helus, Z. (2002). Recenzní posudek publikace J. Mareš a kol. Sociální opora u dětí a mládeže. Rukopis.

Helus, Z., Kulič, V., & Mareš, J. (1979a). Základní teoretické a metodologické problémy pedagogické diagnostiky. Praha: Ústav školských informací.

Helus, Z., Kulič, V., Hrabal, V., & Mareš, J. (1979b). Psychologie školní úspěšnosti žáků. Praha: SPN.

Krejčíková, J., & Mareš, J. (2009). Medicínská pedagogika. In J. Průcha et al. (Ed.), Pedagogická encyklopedie (s. 782–786). Praha: Portál.

Landa, L. N. (1973). Algoritmy a učení. Praha: SPN.

Mareš, J. (1998a). Styly učení žáků a studentů. Praha: Portál.

Mareš, J. (1998b). Styly učení u žáků a studentů. Praha: Portál.

Mareš, J. (1998c). Využití dětské kinetické kresby k diagnostice žákova učení. In G. Švejda (Ed.), Sborník z VI. konference ČAPV (s. 39–45). České Budějovice: PedF JČU.

Mareš, J. (1998d). Sociální klima školní třídy. Přehledová studie. Praha: Institut pedagogicko-psychologického poradenství. Dotisk 2006.

Mareš, J. (2000a). Sociální pedagogika a sociální lékařství: shody, rozdíly, otazníky. In Sociální pedagogika jako vědecká a společensky užitná disciplína (s. 17–25). Brno: PedF MU.

Mareš, J. (2000b). Pedagogicko-psychologické práce publikované v letech 1951–2000. 1. část. Pedagogika, 50(4), 365–405.

Mareš, J. (2001a). Pedagogicko-psychologické práce publikované v letech 1951–2000. 2. část. Pedagogika, 51(1), 70–131.

Mareš, J. (2001b). Humor při vyučování. Učitel matematiky, 4(2), 92–101.

Mareš, J. (2002). Pedagogicko-psychologický výzkum založený na obrazovém materiálu. Československá psychologie, 45(2), 120–137.

Mareš, J. (2005). Tradiční a netradiční podvádění ve škole. Pedagogika, 55(4), 310–335.

Mareš, J. (2006). Manuál pro tvůrce a uživatele studentského posuzování výuky. Praha: Karolinum.

Mareš, J. (2007). Využití kinetické kresby v pedagogické psychologii. In H. Gajdošová (Ed.), Kvantitativní přístup a metody ve vědách o člověku (s. 64–70). Praha: Centrum adiktologie Psychiatrické kliniky 1. LF UK a VFN a sdružení Scan.

Mareš, J. (2008). Medicína a pedagogika: podněty pro pedagogický výzkum. In T. Svatoš & J. Doležalová (Eds.), Pedagogický výzkum jako podpora proměny současné školy (s. 13–39). Hradec Králové: Gaudeamus.

Mareš, J. (2009). Edukace založená na důkazech: inspirace pro pedagogický výzkum i školní praxi. Pedagogika, 59 (3), 232-258.

Mareš, J. (2010). Kvalita života žáků a škola. Pedagogika, SK, 1 (1), 47-72.

Mareš, J. (2011). Obrazové materiály a e-learning. In. Kapounová, J. & Kostolányová, K. (Eds.) Information and Communication Technology in Education. Ostrava: Ostravská univerzita, 17-34.

Mareš, J. (2012). Posttraumatický rozvoj člověka. Praha: Grada.

Mareš, J. (2013a). Pedagogická psychologie. Praha: Portál.

Mareš, J. (2013b). Neviditelná skupina aneb Co s postdoktorandy? Pedagogická orientace, 23(1), 5–26.

Mareš, J. (2013c). Jak zpracovat přehledovou studii. Hradec Králové: LF UK.

Mareš, J. (2013d). Přehledové studie, jejich typologie, funkce a způsob vytváření. Pedagogická orientace, 23(4) 427–454.

Mareš, J. (2015). Tvorba případových studií pro výzkumné účely. Pedagogika, 65(2), 113–142.

Mareš, J. (2018a). Odpor učitele ke změnám ve škole a školství. Pedagogika, 68(2), 173–200.

Mareš, J. (2018b). Odpor zdravotníků vůči změnám ve zdravotnictví. Kontakt, 20(3), 284–294.

Mareš, J. (2022). Rozdíly ve zdravotním stavu žáků a jejich dopady na fungování žáků ve škole. Pedagogika, 72(1), 95–128.

Mareš, J. et al. (1997). Dítě a bolest. Praha: Grada.

Mareš, J. et al. (2001, 2002, 2003). Sociální opora u dětí a dospívajících I, II, III. Hradec Králové: Nucleus.

Mareš, J. et al. (2006, 2007, 2008). Kvalita života dětí a dospívajících I, II, III. Brno: MSD.

Mareš, J., & Gavora, P. (1999). Anglicko-český pedagogický slovník. Praha: Portál.

Mareš, J., & Ježek, S. (2006). Kvalitativní metody pro diagnostiku psychosociálního klimatu školy. (1. a 2. část). Pedagogická revue, 58(1), 30–45; 58(2), 127–141.

Mareš, J., & Ježek, S. (2012). Klima školní třídy – dotazník pro žáky. Praha: Národní ústav pro vzdělávání.

Mareš, J., & Křivohlavý, J. (1990). Sociální a pedagogická komunikace ve škole. Praha: SPN.

Mareš, J., & Křivohlavý, J. (1995). Komunikace ve škole. Brno: Masarykova univerzita.

Mareš, J., & Marešová, J. (2000a). Dětská bolest. Bolest, 3(Suppl. 1), 121–129.

Mareš, J., & Marešová, J. (2000b). Rodiče jako posuzovatelé dětské bolesti. Bolest, 3(3), 135–139.

Průcha, J., Walterová, E., & Mareš, J. (1995). Pedagogický slovník. Praha: Portál.

Průcha, J., Walterová, E., & Mareš, J. (2013). Pedagogický slovník. Sedmé, aktualizované a rozšířené vydání. Praha: Portál.

Walterová, E. (2013). Moje pedagogika. In V. Ježková (Ed.), Srovnávací pedagogika. Jubilejní kaleidoskop k 70. narozeninám Elišky Walterové (s. 127–162). Praha: PedF UK.

 

[1] Podle Google Scholar na počátku roku 2022 přesáhly citace Marešových publikací jedenáct tisíc, jen za posledních pět let přibylo více než tři a půl tisíce citací.

[2] Paměť mi osvěžily texty v publikaci Ježková (2013), kde lze nalézt vzpomínky nás obou.